Můj druhý domov, aneb knižní komunita a já

Dneska tu mám článek do výzvy #mesicbookstagramu od Sáry ( @divka.mezi.stranami ). Kdybyste netušili, o co přesně jde, tak je to projekt, který má ukázat NEblogerům, NEbookstagramerům a všem lidem, kteří vůbec netuší o knižní komunitě, že bookstagrameři a blogeři nejsou jenom loutkou nakladatelství.

Téma na tenhle týden je O knižní komunitě. Co nám dala, co nám na ní vadí.

Tak já asi začnu tím, co mi dala. Rozhodně mám díky knížkám plno nových lidí ve svém okolí, které jsem ráda, že můžu nazvat kamarády. 

Díky knižní komunitě a lidem tady, jsem si začala uvědomovat, co chci. S kým se chci bavit, jak moc a o čem. Ve svém okolí nemám lidi, se kterými bych mohla rozebírat knížky tolik jako s lidmi tady. Nemám tam lidi, se kterými jsem si jistá, že se můžu bavit úplně o všem. A hlavně kolem sebe nemám lidi, o kterých jsem si jistá, že mě budou bavit několik let. Protože mi přijde, že už se to pomalu ale jistě dostává do úrovně, kdy mě moje kamarádky ze školy nebaví tolik jako předtím. (Teď to zní hrozně pokrytecky, ale nechte mě to vysvětlit.) Nemáme si už tolik co říct, máme trochu dost odlišné názory na některé věci a co hlavně, máme úplně jiné zájmy a priority. 

To u lidí na instagramu nemůžu tvrdit. Protože tam mám několik lidí, s kterými fakt můžu řešit kdykoliv cokoliv. Naše chaty samozřejmě začaly přes knížky, ono většinou u knihomolů jde hlavně o ně. Ale za nějakou dobu jsme se dostaly snad ke všem tématům. Byli jsme spolu venku, v kavárně, nakupovat knížky... Nebo jsme se třeba viděli na nějaké knižní akci, jako je třeba Svět knihy nebo na nějakém větším srazu. S někým jsem se třeba viděla až po půl roce psaní, s někým nikdy. Ale stále zastávám názor, že jsou to moji kamarádi a že jim můžu věřit.

Díky bookstagramu mám ve svém životě jedno z nejvíc praštěných sluníček, které znám. A je mi fakt jedno, je mezi námi 3 roky rozdíl. Já mám tu holku fakt ráda! A vzdálenost taky nevadí, i když je fakt, že ta mě někdy fakt štve! (@knihy_od_kacky) 

Nebo díky listopadovému srazu si skoro denně píšu s Erikou, kterou teď už taky rozhodně řadím mezi kámošky. 

Jsem ráda, že mám ve svém životě tolik knihomolů, které můžu považovat za své přátele. A za to vděčím nejvíc právě knižní komunitě. Protože nebýt jí, tak na tyhle lidičky vůbec nenarazím. A to by byla velká škoda.

A teď k tomu, co mi na téhle komunitě vadí. 

Abych byla upřímná, je pro mě hodně složitý vytáhnout něco, co mi tu vadí, nesedí a nemám to ráda. Jenže... já fakt nevím. 

Asi bych ráda zmínila názorové neshody. Ale takové ty ostřejší, kdy jsou lidi schopný kvůli jednomu názoru prostě šít do člověka kvůli tomu jeho, který je opačný než ten jejich. Nevídám to často, ale nedávno jsem na to narazila u Sol na blogu. 

Nad tím komentářem mi zůstával rozum stát, protože slečna popírala všechno, co Sol do článku napsala. A přitom uváděla reálné důvody proč má tenhle názor. Ne, podle dotyčné slečny byla Sol "ta špatná" a její názor prostě nic nezmění.

Jako, mně se tohle ještě naštěstí nestalo, ale jsem si jistá, že se to každému aspoň jednou za život stane. A podle mě je to naprosto zbytečný! Všechno se dá v klidu vyřešit, nemusíme se do sebe přece hnedka navážet, případně si nadávat. 

Věřím tomu, že v naší komunitě je více inteligentních lidí, než v nějakých jiných komunitách (teď nechci žádnou urazit, nebo tak něco, jo. Chápeme se) a věci většinou mají inteligentní řešení. 

Takže toť mé vyjádření k tomuto tématu. Budu ráda, když se v komentářích podělíte o svůj názor :)