Snílek neznámý

Autor: Laini Taylor

Sen si vybírá snílka, nikdy naopak. Sirotek a knihovník Lazlo se celý život bál, že si ho vybere nějaký obyčejný sen. Už odmala je navíc posedlý mytickým ztraceným městem Pláč. Ale na to, aby ho vyrazil hledat přes půl světa, je příliš zbabělý. A tak o městě hledá každou zmínku v knihách, dokud se mu nenaskytne příležitost vyrazit se skupinou legendárních válečníků. S nimi si může konečně splnit svůj sen… nebo o něj navždy přijít.

Myslím si, že jsi pohádka. Myslím si, že jsi kouzelná, odvážná a nádherná. A doufám, že mě necháš být součástí tvého příběhu.

Na začátek vám povím to, že to bylo totálně NÁDHERNÝ a taky to, že nečekejte objektivní názor. I po dvou dnech uležení (což je pro někoho dost, pro někoho ne... pro mě jsou dva dny docela ideální) nevím, jak vyjádřit své pocity.

Jsem z toho fakt nadšená. Zamilovala jsem si hlavní postavy, které podle mě tvoří naprosto dokonalý pár. Zamilovala jsem si pomalý styl psaní, který byl hodně popisový, ale napsaný tak strašně nádherně, že nejde nezamilovat si to. Popisovaný svět si mě hodně získal, je to opravdu zase novinka mezi YA knížkami. Konec knížky, ač zřejmý od první strany, totálně naboural mojí psychiku a já i dva dny po dočtení pořád přemýšlím nad dějem (což se mi neděje moc často). Pořád tomu nemůžu (a nechci) uvěřit.

Rozuzlení celé zápletky jsem odhadla. Jen nevím, jestli to bylo díky mojí pozornosti nebo to tam prostě bylo mezi řádky napsané. Ale věřím, že bé je správně. Ale rozhodně to nebylo extrémně předvídatelné, často jsem se přistihla, jak přemýšlím nad pokračováním děje a málokdy se mi povedlo jej předem odhadnout.

Lazlo má neskutečně skvělý charakter. Strašně se mi líbí, jak nezištně pomáhá ostatním, protože to potřebují a nechce za tu pomoc nic nazpátek. Je to zlatíčko a rád čte, takže to je taky plusový bod. Nadchl mě jeho snový svět, asi stejně jako Sarai. Nevím, jestli by se mi vzhledově líbil, ale vím, že by z něho byl supr starší brácha. Nicméně, není to žádný z mých knižních boyfriendů...

Líbí se mi ta existence polobohů, ne všechny mám ráda, ale ten nápad je super. Třeba taková Minya mě štve takovým způsobem, že jsem se při psaní mého názoru na papír zase krásně rozčílila. Ruby mi taky není na 100% sympatická, ale nějak jí překousnu. Zbytek jsou zlatíčka a jsem zvědavá, jak to s nimi dopadne.

Sarai jsem si oblíbila strašně moc a proto nikoho určitě nepřekvapí, když řeknu, že jsem ten konec obrečela. Tak strašně mě to štve! Není to fér, fakt ne. A myslím si, že chytat toho ducha nebyl úplně nejlepší nápad. Nebo takhle, já to chápu, taky bych se nechtěla smířit se smrtí člověka, kterého miluji. Ale Minya je taková kráva, že věřím, že bude Lazla přes toho ducha tak strašně moc vydírat a užívat si to, že to bude moje smrt.

Už jsem tady zmiňovala ten nádherný jazyk a styl psaní? Určitě jo, ale vezmu to znova.
Po Falešném polibku jsem si musela chvilku zvyknout na pomalejší plynutí a popisné odstavce. Ale když jsem si na to zvykla, tak jsem si to strašně užívala. Je to naprosto nádherně psané a mně ten styl psaní tak moc sedl, že to snad není možné.
Když se do toho dostanete (a po chvilce zorientujete), tak z toho příběhu nebudete chtít odcházet. A když už budete donuceni, budete nad tím dějem pořád přemýšlet. Kam to všechno spěje (i když to v podstatě víte, jen si to nepřipouštíte), co bude s postavami a kdy se všechno semele. Myslí budete pořád tam, kde jste příběh opustili (nebo díky vaší fantazii i dál...)

A když to dočtete, věřím, že budete sedět a koukat na jedno místo s uslzenýma očima a budete se snažit vstřebat ten konec. Ten nádherný a totálně nehezký konec. Nebudete si jisti, jestli knížku více milujete nebo nesnášíte za to, že vás takhle dorazila. Asi jako by vás měla v moci Isagnol a popletla vám emoce.

Možná na tom budete jako já a po dočtení nebudete moct usnout, protože pořád budete v tom příběhu. A hnedka druhý den si objednáte Múzu, protože je vám jasné, že bez toho nemůžete žít. Taky se dost možná dostanete do knižní kocoviny, protože nebudete schopni začít číst novou knížku.

Ano, tak přesně tohle jsou moje pocity z téhle knížky. Právě jsem začala psát na třetí A4 v sešitě a pořád mi přijde, že by si tahle knížka zasloužila mnohem víc. Jenomže nejsem schopná ze sebe dostat víc. Opakovala bych se. Miluju to.
A právě proto i dneska, dva dny po dočtení, nad knížkou stále přemýšlím a nemám rozečtenou žádnou další knížku. Přemýšlím nad tím a vím, že to miluji víc a víc. Vím taky, že tahle série se ještě nerozloučila s tou touhou mě zničit. Múza mě čeká... A já věřím, že to bude stejně skvělé jako Snílek.

A ještě takový detail a odcházím.
Viděli jste obálky téhle série? Jsem do nich zamilovaná. A myslím, že naprosto vystihují příběh ze stran, které střeží. Obojí je naprosto nádherné, jak obálky, tak příběh.

Knížka ode mě dostává 10/10 a vy dostáváte velké doporučení na skvělou knížku.