Já, Simon

Autor: Becky Albertalli

Šestnáctiletý Simon už nějakou dobu ví, že je gay, ale ještě není připravený sdělit to okolnímu světu. Jedinou výjimkou je tajemný Blue, se kterým si Simon už několik měsíců vyměňuje e-maily a jejich vzájemné pouto sílí. Jenže pak citlivá korespondence padne do nesprávných rukou a Simon se stane obětí vydírání: buď udělá, co se po něm chce, i když se mu to příčí, nebo riskuje, že si tajné e-maily přečte celá škola. V sázce je však ještě mnohem víc – plachého Bluea by nechtěná publicita mohla vyděsit a Simon už by nikdy nezjistil, kdo Blue ve skutečnosti je…

Když se nad tím zamyslíte, tak je od učitelů vlastně dost bláhové předpokládat, že vám mohou nadiktovat, na co máte myslet. Jako by nestačilo, že tiše sedíte a necháte je učit. Mají pocit, že mají právo ovládat vaše myšlenky.

Tohle je pro mě docela složité na hodnocení. Protože jsem jako první viděla film. Co se filmu týká, tak jsem z něho byla nadšená a fakt se mi líbil. Nick Robinson mi do té role fakt sedl, i když už teď vím, že nebyl vybírán podle knížky, protože tam je Simon blonďák. Nevadí, Nick je jako herec Simona fakt uvěřitelný a mně tam prostě sedl.

Knížku jsem si pořídila až díky společnému čtení od Yoli. Byla to knížka, kterou jsem měla na Wishlistu už nějakou dobu, ale při nákupu knížek jí vždycky něco odsunulo na "potom". Jsem ráda, že jsem se k ní konečně dostala. Líbila se o dost víc než film a to možná díky "pár" důležitým detailům. To, že má Simon brýle, jsem si nějak neuvědomovala, pouze tehdy, když to tam bylo napsané. To jsem se vždycky zasekla a přemýšlela, jestli jsem blbá a zapomněla jsem, že je měl ve filmu taky, nebo to je jinak. Úplně mi nesedí představa Nicka s brýlemi a skutečnost, že jsem ho při čtení měla před očima a měla mu najednou nasadit brýle, byla zvláštní.
Nejvíc mě ale dostal odlišný konec, který pro mě byl fakt totálním překvapením. Vůbec jsem nečekala, že to bude po pouti ještě pokračovat a už vůbec ne, že tímhle způsobem. Ale bylo to hrozně fajn a přijde mi škoda, že byl film o tohle "ochuzen"...

Čtení knížky jsem si fakt neskutečně užila. A to, že jsem to četla necelé tři hodiny je jenom ukazatel toho, jak moc je to čtivé. Líbilo se mi, jak je to svým způsobem sladký a naivní. Zároveň tam prostě ale máte témata, která tak sladká nejsou a vypořádat se s nimi je dost těžký.
Nedovedu si představit, že bych plánovala coming out a někdo mi vzal volbu správného okamžiku. Já bych se šla asi někam zahrabat... A taky jako ta skutečnost, že vás prostě někdo vydírá kvůli tomu, kdo jste. Přijde mi to úplně šílený, ale bohužel šikana na tohle téma není zase tak ojedinělá.

Simon je totální zlatíčko, já si jeho postavu fakt strašně oblíbila (a ne, vůbec za to nemůže Nick... a že ten je fest pěknej) a myslím, že to všechno zvládl skvěle a statečně.
Bylo mi ho líto i kvůli tomu, jak se k němu zachovala Leah. (Další detail z filmu, který jsem nepochopila kde se vzal je ta přespávačka u něho... ale okey.) Přišlo mi to strašně přehnané a úplně zbytečné. Měla pro něho mít víc pochopení, protože fakt není jednoduchý s něčím takovým přijít za lidmi, kteří vás znají děsně dlouho. Já to chápu. (Taky leccos řeknu spíš lidem, které neznám tak dlouho než lidem, kteří se se mnou baví několik let). Ale to je hrozně individuální a je jasné, že to má každý trochu jinak. Stejně ale s reakcí Leah nedokážu souhlasit.

Bavilo mě to dopisování. Ač jsem viděla film, tak jména mi po pár dnech prostě vymizí a já nevim, jak se postava támhle a támhle jmenovala. Takže co se jména týká, jasno jsem neměla. Ale věděla jsem, jak Blue vypadal, takže podle toho jsem to docela zvládla odhadnout. Zmátla mě ale chybějící filmová scéna z párty a tak jsem si zase chvíli nebyla tak jistá...

Myslím si, že téma LGBT+ komunity je tu skvěle zpracované a je to jedna z Yoli klasik, které by mělo číst co nejvíce lidí. Nebo teda alespoň vidět ten film. Protože v dnešní době je tahle problematika docela aktuální. Myslím, že je strašně těžký si něco takového připustit uvnitř sebe, natož to pak oznámit veřejnosti.

Celkově to bylo fakt moc příjemné čtení. Četlo se to rychle a děj se nikde netáhl a nezpomaloval. Tempo měla ta knížka skvělé, od začátku do konce. Jsem ráda, že jsem si to konečně přečetla. 

Tohle je zatím snad jediná Yoli knížka, u které se mi víc líbí filmová obálka. Ta původní se mi děsně nelíbí a jsem ráda, že jsem sehnala právě tuhle, protože je fakt pěkná. Do volného pokračování - Holka mimo rytmus - se nemám v plánu pouštět, protože mi Leah fakt nesedla a slyšela jsem, že je to fakt o ničem...
Zároveň je to moje první knížka (nebudeme počítat Srdcerváče, i když jsou taky skvělí) s tématem LGBT a myslím, že ne poslední. V budoucnu mám v plánu si přečíst třeba Muffin a čaj a jim podobné.

Knížku hodnotím 9/10* a film jako takový 8/10* (ale kdybych měla hodnotit podobnost s knížkou, tak dostane tak 6/10* protože tam těch odlišností bylo fakt dost...)