Půlměsíční město: Rod země a krve

 Autor: Sarah J. Maas

 Bryce měla perfektní život, skvělou práci a na programu jeden legendární večírek za druhým, jenže pak démon zavraždil její přátele a ona zůstala sama a zlomená. Když údajný zabiják skončí za mřížemi, ale zločiny pokračují, Bryce se pustí do vyšetřování. A hodlá se pomstít. Spolu s Huntem, padlým andělem obdařeným brutální silou, sestoupí do podsvětí města, které rozežírá temnota. Dokážou se zlu postavit dřív, než pohltí vše, na čem jim kdy záleželo?

S láskou je všechno možné. 

Začnu as tím, že jsem do čtení šla, aniž bych měla přečtenou anotaci, a hlavně o něco dřív než bylo původně v plánu. Protože už se mě nějaký čas drží čtecí krize a já se do nové Maasové chtěla pustit až mě opustí úplně, abych si čtení užila na 100%. No ale, kvůli kamarádce, která ji měla přečtenou ještě dřív než já a neměla si o tom s kým popovídat, jsem se do toho v půlce října pustila i s tou čtecí krizí. Možná právě kvůli ní mi to čtení zabralo takovou dobu, ačkoli mě to fakt bavilo. Fakt jsem to četla od 18. října do 3. listopadu. Za to na sebe nejsem hrdá. Ale snad se mi tu krizi podařilo nějakým způsobem zahnat... 

Oproti Dvorům a Trůnu se tu objevují nové technologické vymoženosti, jako mobily, notebooky a tak. Což je za mě skvělý. Ale byl to trochu nezvyk. Stejně jako náš upravený, budoucí svět. Ale navzdory varování některých holek, že je svět trochu těžší na pochopení, jsem se tam velice rychle zorientovala. Stejně tak jsem nejednou četla, že je tam strašně moc druhů bytostí a že je těžký se zorientovat v tý monarchii. Za sebe musím říct, že to nebylo tak zlý. Milá monarchie mi ale přišla strašně hustě postavená. Byla hrozně dobře propracovaná a popsaná, ač to bylo často dost kruté, číst, jak je s některými nižšími druhy zacházeno.

Jak je ale u Maasové zvykem, nejen andělská monarchie byla propracovaná. Mohlo se jí pyšnit třeba Půlměsíční město, kde se celý děj odehrává. Za celou dobu jsem se ani jednou nepodívala na mapku a pořád jsem tak nějak věděla, jak to město funguje a kde se nacházím. Nicméně i historie města byla podle mě rozvedená dost. 

O to v životě jde. Žijem, milujem a víme, že to celý může zítra pominout. Proto je všecko daleko vzácnější.

Vypíchnout samozřejmě musím i vztahy. Protože (jak už jsme od Maasové zvyklí) autorka je na vztahy mistr. Rozhodně nehledejte žádné ploché nevyvíjené vztahy. To Maasová neumí. 

Celkově postavy byly neskutečně barevné. Nebyly bílé nebo černé. Špatné nebo dobré. Všichni byli prostě barevní. Tím se snažím ukázat na to, že i hrdinové můžou mít své démony, o kterých ví jen málokdo. A to se mi na tom fakt líbí. Že ty postavy mají nějaký tvar, hloubku. 

Nezačnu ale Huntem, nebo Bryce. Taky se k ním dostanu, ale jako první tu mám Ruhna. Protože on je za mě rozhodně skvěle vykreslená postava. Bylo hrozně hezký vidět, jak má o Bryce starost, jak moc mu na ní záleží, i když ho pořád dokola posílala ke všem čertům. Pořád jí hlídal záda. A to se cení. Někoho takovýho prostě v životě chcete. Nebo aspoň já jo. 

Dál bych pár řádků věnovala Danice. Protože to je za mě jedna z nejvíc barevných postav. Na ní je přesně vidět to, na co jsem se snažila poukázat výše. Tajemství, která si s sebou vzala na druhý břeh, která vyplynula na povrch až dva roky později jsou přesně ty démoni, o kterých jsem mluvila. Po celou dobu jsem jí hrozně obdivovala. Jeden jediný důvod pro všechny své činy. Láska. A to je podle mě neskutečně obdivuhodné. Sice jsem z toho všeho byla jednu chvíli byla zmatená, ale teď už vím. Vím, že Danika byla neuvěřitelně silná.

Teďka se teda přesuneme k Bryce. Protože Bryce si svůj odstavec taky zaslouží. Bylo hrozně fajn pozorovat, jak se díky Huntovi a svému úkolu zase dostává do pořádku. Po malých krůčcích. Tak, aby to vypadalo reálně. Její postavu jsem si zamilovala asi nejvíc. Dostávalo mě její nasazení, když se jednalo o něco nebo někoho, na kom jí záleželo. Dávala do toho všechno. Ale všichni pak zas na druhou stranu dávali všechno do toho, aby pomohli jí. Třeba Lulu. 

Nebo Hunt. AAA, jeho záchrana Bryce při tom výbuchu bolela neskutečným způsobem. Nicméně, bylo stejně jako u Bryce hustý pozorovat její působení na něho. Jak se z citově skoro mrtvého člověka stal někdo, kdo se pro lásku dokázal obětovat. Dojímá mě to do teď. Sice v průběhu příběhu udělal několik kravin, jo, ale zrovna v jeho případě jsem ty kraviny chápala. Nic to nemění na tom, že mě rozbrečel, nejednou. 

No okey, nemůže za to jenom Hunt. Posledních já nevim, 200 stránek? jsem se nezastavila. Ať už jsem brečela dojetím nebo prostě jenom brečela, byla to jízda a ke konci jsem knížku nemohla odložit. Takhle rozložit mě zatím zvládlo jenom pár autorů. Maasová hnedka dvakrát. Touhle knížkou a Královstvím popela. 

Protože předstíráš, že jsi oprsklá a líná, ale hluboko v srdci se nevzdáváš. Protože víš, že když to uděláš, tak vyhrají oni. Všichni ti kobromrdi, jak jim říkáš, vyhrají. Takže tím, že budeš žít a budeš se mít dobře, je grandiózně pošleš do prdele. Proto dál bojuješ.

Nicméně, nebýt epilogu, myslím že by se to dalo brát jako standalone. Protože až na Ruhnovu věštbu se tam vyřešilo všechno. Takže mám malinké obavy, aby to nebylo zbytečně natahované. Ale na pokračování jsem zvědavá. To nebudu lhát. 

Díky týhle knížce jsem si navíc uvědomila jedno. Maasová má nějakou zálibu v "týraných" hlavních hrdinech. Protože - Rhysand - Amarantha, Rowan - Maeve, Hunt - Sandriel.  Zvláštní, co? :D

No a pokud váháte, protože vám to přijde zmatený, tak ne. Já se za těch necelých 800 stran neztratila ani jednou. Takže vám ji za sebe fakt můžu doporučit celým svým srdcem. Je to pecka.

Moje hodnocení: 10/10⭐